Konec přijde... III.

12. března 2009 v 17:38 | Dyrim (bm)
Plíživé jsou temné stíny. Ale zde nespatřím ani jediný. Tohle je jiná hra než ta kterou se mnou hrál před chvílí. Neproniknutelné tíživé černé ticho, které mě obklopuje. A někde v něm je on. Černý stejně jako ta tma a čeká. Čeká až se budu dostatečně bát, až budu nervózní, až udělám jedinou sebemenší chybičku. V té chvíli vyrazí a zničí mě. Další hodiny mučivé bolesti, jenž bude znovu a znovu ochromovat moji mysl. Ve skutečnosti uběhnou jen sekundy, ale já prožiji mnohem víc. Celé dny plné bolesti a pokud si bude hrát, tak i žalu a nenávisti k vzpomínkám. Bude se mnou manipulovat, tak že se nikdy nedokážu ubránit pokud vyrazí. Musím se soustředit. Teď dokud nevyrazí mám čas.

Mrkla. Jediný letmý pohyb víček. Setinu sekundy trval ten sotva postřehnutelný pohyb. On ho ale cítil. Vytušil svou příležitost. Zaútočil rychle nečekaně a nesl sebou bolest. Černý motýl, jehož bledý obličej nezáří ve tmě nýbrž se v ní ztrácí.

"Áááá…" Výkřik do temnoty. Tisíce ostrých bolestí. Tisíce vzpomínek, na které nikdy nechtěla už pomyslet. Kdyby mohla, tak by plakala, ale slzy bolesti už jí došly. Chtěla snášet tupě bolest zapomenout na ní, ale s novým bodnutím přišel nový výkřik. Nedokázala vzorovat, tak jako nikdo před ní.
"Zase chyba. Lepšíš se, ale pomalu. Už trénujeme měsíc." Řekl a ukončil její bolest. Trvala jen pár sekund, ale i tak byla věčná.
"Snažím se." Vydechla a padla na kolena. Dnes to bylo už potřetí.
"Snaha není vše. Musíš pochopit nepřítelovu techniku, její slabiny a poté jich využít. S tvými schopnostmi jako medika schopného analýzy by jsi toho měla být schopná. A já vím, že jsi. Pochopila jsi, že genjutsu lze provést, až když se chycená oběť pohne. Je to jako pavučina. Dokud s pavučinou nepohneš, pavouk nezjistí, zda tě chytil. To platí u všech genjutsu. Jen málokdo je toho schopný a i kdyby byl, tak mu to nepomůže. Neboť není schopen ho zrušit nebo otočit bez jediného pohybu." Začal znovu opakovat a ona se mírně zašklebila. Znala to už celé nazpaměť. "Ale to není tvůj problém. Ty se nedokážeš nepohnout, dokud se ti nepodaří obrátit techniku. Zrušit jí umíš. Teď jí obrať. Nepohni se. Vzpomeň si na Naruta, ten to uměl. Dokázal to. Jinak by se nemohl stát poustevníkem. Dokaž to i ty. Využij svých schopností."
"Ano, ale teď už to nedokážu. Jsem unavená." Souhlasila. Věděla, že by toho mohla dosáhnout. Už dávno se smířila s tím, že se jí to buď povede anebo zemře. Teorii, že se zblázní už zavrhla. Byla nereálná. Někdo jiný by mohl, ona ne.
"Teď. Dnes naposledy. Pokud to nedokážeš, tak tentokrát tě nechám trpět déle." Nesouhlasil. Byl tvrdý, nikdy předtím neustoupil. Nepřekvapilo jí, že ani dnes.
"Hai." Zvedla se pomalu ze země. Třásly se jí ruce a když se postavila i nohy. Ale neměla na výběr.

Zkoncentrovala se a stala se z ní nehybná socha. Najednou stála těsně na okraji bezedné propasti. Nepohnula se. On jí sledoval z povzdálí. Čekal. Věděl, že už je blízko. Že už by to mohla dokázat. Trochu k ní vzhlížel. Věděl čím vším prošla. Překvapovalo ho, že se ještě nevzdala. Měla k tomu tolik příležitostí. A navíc pokud ovládne plně své schopnosti, tak bude mnohem silnější než on. Její obrovský potenciál pro něj byl záhadou. Jak se mohl dostat k dívce, jejíž rodiče nejsou ninjové? Najednou se nepatrně pohnula. Vyrazil.

Nepohnout se, nepohnout se… Ale sakra jak?! Je to složité. Bolí mě celé tělo. Vždycky mě učili, jak se mám útoku vyhnout ne na něj čekat s prázdnýma rukama. Jak toho dosáhnout? Jak jí probudit? Nikdy jsem to vědomě neudělala. Tehdy s Ino to byly vždy nějaké emoce. Zloba, nenávist, zoufalství… Počkat to je ono. Musím vzpomínat. Vzpomínat na všechnu tu bolest. Znovu musím nenávidět. A potom bych to měla dokázat. Ano. To je cesta. Možná ne jediná, ale to po ní zkusím.

Dotkl se konečku prstů její tváře a vymyslel v hlavě představy. Čekal, že vykřikne, jako vždy a zřítí se dolů do propasti, ale ne. Stála stále stejně netečná, jako kdyby vůbec neexistoval. Najednou cítil, že padá a ona před ním najednou nestála. Byla pryč, jako kdyby byla jen pouho pouhá iluze, jako ty kterými jí mučil. Uvědomil si, že padá dolů. Do té propasti, kterou pro ní stvořil. Chtěl jí zničit. Ukončit tuhle iluzi. Ale došlo mu, že nad ní nemá absolutně žádnou moc. Už to nebyl on kdo ovládal tenhle neexistující svět. Byla to ona. Jen co si to uvědomil se objevila vedle něj. Padala spolu s ním a dívala se mu zpříma do očí. Natáhla ruku a ukazováčkem se dotkla jeho čela.
"Vyhrála jsem." Svět kolem něj zaplnily rudé jiskřičky bolesti. Fyzické bolesti. Jako kdyby mu zlomily všechny kosti v těle. Ale i psychické bolesti. Tisíce vzpomínek, na které zapomněl, které, jak si myslel, navždy vytěsnil z mysli. Tohle všechno se na něj najednou sesypalo. Poprvé pocítil účinky své vlastní techniky. Nechápal, jak to mohla přežít, když jí zažila tolikrát v tak omezeném časovém intervalu. Ale ona to dokázala a překonala ho. Chtěl se propadnout do sladkého nevědomí, ale nemohl. Stále nové ostré řezavé bolesti mu to nedovolovaly. Trvalo to dny. A potom stejně náhle, jako se to objevilo, to zmizelo. Konečně mohl omdlít.

"A…" Vyloudily jeho tenké rty do ticha pokoje.
"Itachi!" Zpola vykřikla a klekla si k jeho lůžku.
"Co… Kde…?" Zeptal se mátožně a nevidomýma oči se rozhlížel po pokoji.
"V pokoji. V tvém pokoji v bývalé pevnosti Uchiha klanu." Odpovídala nyní již klidně a trpělivě. Věděla co mu je. Roky praxe jí v tom utvrdily.
"Co se… Co se stalo?" Matně si vzpomínal na všechnu tu bolest a vzpomínky. Tušil co se stalo, ale chtěl mít jistotu.
"Vyhrála jsem. Dokázala jsem to obrátit. Dokázala jsem jí probudit." Usmála se. Konečně.
"Jak?" To chtěl vědět. Vědět jak to funguje. Pokusit se přijít na to, kde se v ní ta jedinečnost vzala.
"Emoce. Nenávist, zoufalství, zlost. Musela jsem vzpomínat." Řekla to těžce. Stejně těžce, jak to pro ní bylo, když to udělala. Jeho to bolelo. Ale jí víc. Protože vzpomínala sama. Ze své vůle. A to jí ničilo. Bolelo jí to ještě víc než, když to dělal on. Ale byla to cesta.
"Co mi je?" Pocítil ostrou bolest ve spánku a ta ho vrátila z úvah do přítomnosti.
"Nával fyzické a psychické bolesti ti ochromil mozek po té co ustal. Nyní budeš cítit ještě sem tam obrazy, neboť to bude chvilku trvat, než mozek úplně zapomene, že už to dávno skončilo." Byla ráda, že se přestal ptát na její trénink. V této oblasti si věřila mnohem více. "Budeš muset ležet ještě minimálně týden, možná dva. A to máš ještě štěstí, že tvůj organismus je z malé části imunní. Když se to stalo Kakashimu, tak zůstal v nemocnici celý měsíc. A já jsem sice zase o něco více imunní, ale ze začátku jsem také celý týden ležela. Holt je to silný kafe." Povzdechla si a rozhodila rukama.
"Možná jsem i rád. Odpočinu si. Nejsi jediná koho to vyčerpává." Pokusil se o úsměv a najednou nevydal, jako ten starý Itachi. Špatný ninja. Teď už celou historii znala, ale nevěřila jí z části. Ale ten jeho úsměv…

Chtě nechtě se naklonila nad jeho tvář a zlehka ho políbila na rty. Jeho ruce si našly její tvář a objaly jí v něžném sevření a rty jí polibek oplatily s dvakrát větší silou. Její ruce udělaly totéž a poté se poddala polibku. Ale potom, jí to přišlo až příliš brzy, to najednou zlehka, ale přesto, skončilo. Otevřela oči, které se během té chvíle zavřely, a pohlédla do jeho očí. Byl v nich starý známý skelený pohled, ale stejně jí přišlo, že jí vidí. Sjela zpět na kolena a chvilku se na něj ještě dívala. Poté se zvedla a tichými kroky opustila pokoj a nechala ho odpočívat.

 

Konec přijde... II.

12. března 2009 v 17:35 | Dyrim (bm)
Jak dlouho už jdu? A kam vlastně? Mám vůbec nějaký cíl? Ne, nemám. Říkám si, že ano, ale to jen proto, abych se nezastavila. Stát na této cestě není možné. Buď půjdeš dál anebo to vzdáš. Nechci to vzdát. Kvůli nim. Kvůli oběma. Ani jeden z nich to neví. Ironie. Snažím se a nikdo vlastně neví o co. Ale co. Aspoň se nikdo nedoví, když selžu. Začíná být všechno jedno. Ztrácím se v chorobné euforii. Nebo spíš, už si nic nelakuju na růžovo. Umřu. Ano to je jisté. A jediné na čem záleží je, jak umřu. Splním co jsem si předsevzala? No myslím, že ne. Je silnější. Mnohem silnější. Ale smrt je vykoupení. Zbavim se těch snů, těch výčitek… Smrt přijde. Ale kdy?

Sakura putovala už nějaký týden. Nespěchala. Neměla kam. Procházela po cestách, po městech, po místech která znala. Stará bojiště. Její kroky ale směřovaly tam, kde ho naposledy viděla. Zbořeniště, kde Itachi nalezl svou smrt. Procházela pomalu mezi troskami a smutně se rozhlížela kolem. Vylezla nahoru na střechu, tedy pokud se to dalo nazvat ještě střechou a zamířila k místu kde velké krvavé skvrny označovaly místo posledního odpočinku Itachiho. Tělo tam nebylo. Už když tam dorazili tehdy, tak tam nebylo. Asi ho sebou vzal ten kdo odnesl Sasukeho.

"Smrt…" Prodralo se jí tiše skrze semknuté rty.
"Smrt je tiché přání, které se nám musí vyplnit." Ozval se hlas za jejími zády. Nejdřív se chtěla otočit, ale potom si rozmyslela.
"Ano, ale není na nás kdy." Odpověděla stejně tiše a poklekla k zaschlé kaluži.
"Někdy je." Ozvalo se znovu záhadně zpoza jejích zad.
"Kdy?" Položila jednoduchou otázku a pomocí jedno z lékařský ninjutsu nechala kaluž znovu zkapalnět.
"Tehdy, když si všichni myslí, že jsi mrtvá." Zazněla jednoduchá odpověď.
"To by nejdříve museli uvěřit." Zasmála se sarkasticky a ponořila ukazováček do krve.
"Uvěřit je snadnější než si myslíš." Odvětil tiše hlas.
"Když nemají tělo, tak nevěří." Nenechala se zviklat a kroužila prstem v kaluži.
"Ale v mojí smrt jste uvěřili i bez těla." Zasmát se tiše hlas.
"A kdo jsi?" Zeptala se nevzrušeně Sakura a zdvihla se ze země.
"Uchiha Itachi." Zazněl hlas jako ledová dýka.
"Ne!" Vykřikla mimoděk Sakura a rychle se otočila.

A opravdu tam stál. Itachi Uchiha. Mrtvý vrah. Tedy živý vrah. V černém plášti bez mraků. S černýma ledovýma očima, kterými jí propaloval. Žádný výraz v tváři. Žádné gesto. Prostě stál a díval se přímo na ní. Četl v jejích očích. Temně zelených očí bez citů. Zelených očí, které toho prožily mnoho. Pousmál se a otočil. Pomalu odcházel pryč. Sakura byla zmatená. Ale nakonec se vydala za ním. Proč?

To nemůže být Itachi. Určitě jsem v nějakém genjutsu nebo je to jen někdo jiný. Ne genjutsu to není. To bych cítila. Nic neovládá mojí chakru. Ten člověk přede mnou musí být normální. Ale pokud je to opravdu Itachi, tak co tady dělá? Proč nezabil Sasukeho? Proč se nevrátil k Akatsuki? Proč se skrýval? Proč, když se doteď skrýval se objevil přede mnou? Chce mě zabít? Ne to už by to udělal. Co mi chce? Ví o tom co se stalo v Konoze?Kam to jde?

"Promiň, že jsem odešel, ale tam nahoře mi není zrovna nejlíp." Ozval se Itachi a posadil se na jedno ze dvou křesel, které se nacházelo v místnosti kam přišli.
"Nerad se koukáš na svůj pomyslný hrob." Zeptala se Sakura a na rtech jí zahrál úsměšek.
"Změnila jsi se. Vyrostl z tebe sarkastický člověk. I když je pravda, že naposledy jsem tě viděl, když jste běželi zachránit Kazekageho. Což je nějaký půlrok zpátky." Usmál se a mávl rukou k druhému křeslu.
"To víš. Poslední události měli na mě dost zásadní vliv." Poznamenala a posadila se do křesla.
"Co že nejsi teď s Narutem ve vesnici a neposluhuješ Tsunade?" Zeptal se zájmem.
"Ty to nevíš?" Zeptala se na oko překvapeně. "Tsunade zabil Pein, když zničil celou vesnici. A Naruta asi před třemi týdny zabil Tobi. Dva hokagové v tak krátké době. No je vidět, že se Akatsuki a Taka činí."
"Cože?" Vykulil oči v nehraném překvapení.
"Copak jsi hluchý, všude se o tom mluví." Ozvala se jízlivě.
"Někteří z nás se nepohybují mezi lidmi." Odpověděl klidně a sklopil oči k podlaze.
"Tebe to nějak vzalo. No nic já už budu muset jít." Prohlásila a zvedla se z křesla.
"Kam bys chtěla chodit?" Zeptal se a vytáhl z kapsy pláště červený svitek.
"Jen zabít Tobiho." Odpověděla a už chtěla vyjít z místnosti.
"Na Madaru v tomhle stavu nestačíš." Prohodil a roztáhl svitek.
"Madaru?" Otočila se ve dveřích a tázavě na něj pohlédla.
"Tobi je Madara. Momentálně zblnul Sasukeho, takže ten chce zničit Konohu. Ale to už asi víš. No nicméně Madara je zakladatel Uchiha klanu a velice mocný shinobi. Rozhodně mocnější než ty. Plus si dovolím podotknout, že Sasuke je ještě lepší a bude Madaru chránit." Odpověděl suše a hloubavě se do svitku podíval.
"To není možné. Madara žil v době Prvního hokageho." Nechtěla uvěřit a znovu usedla do křesla.
"A copak Kakuzu taky nežil v době Prvního? Lidé vymysleli spoustu způsobů, jak si prodloužit život. Dokonce vím, že ty taky jeden znáš." Řekl a při poslední větě se pousmál.
"Jak to víš?" Vypískla a začervenala se.
"Učila tě snad Tsunade a ta ho vymyslela. Nedokončila, ale vymyslela. A podle mých zdrojů jsi ho dodělala." Povytáhl obočí, jako kdyby to byla samozřejmost.
"A co mám tedy dělat vzdát to, když jsou Madara a Sasuke tak silní?" Zeptala se a rozhodla se problematiku dlouhého života ignorovat.
"Naučit se věci, které je porazí, samo sebou." Usmál se a Sakuře došlo, že celou dobu směřoval k tomuto bodu.
"A kdo by mě je měl naučit?" Zeptala se jen pro jistotu.
"Uvidíme." Řekl a hodil jí svitek, který doteď četl.
"Co to je?" Zeptala se a podívala se do něj.
"Nastuduj to. Potom to uvidíme." Řekl a otočil se k odchodu.
"To ale není možné." Opáčila a nevěřícně zírala na znaky.
"Proč by nebylo?" Zeptal se a pousmál se.
"I kdyby bylo, tak než se mi to podaří budu mrtvá nebo spíš šílená." Řekla a čekala na odpověď.
"Tak to by se ti mělo povést rychle. Nechci tě mít na svědomí." Zasmál se a zmizel ve dveřích, potom k ní, ale ještě dolehl jeho hlas. "Těmi dveřmi kudy jsem odešel a doprava. Druhé dveře nalevo. To je tvůj pokoj."
"To je nemožný." Uniklo jí ještě, ale potom vyrazila pomalu ven. Na vzduch.

Tohle není možné. Madara Uchiha. Doteď žijící. Jistě je to možné. Jak Itachi řekl, sama znám způsob jak docílit velice dlouhého života. Sasuke a Madara. Má pravdu sama je neporazím. Ale to co mi navrhl. To není možné. To se nedá dokázat Jednou mi to sice pomohlo. Chudák Ino, ale použít to úmyslně a v těhle podmínkách. Samozřejmě pokud by se mi to povedlo, tak se s tím pak vůbec nemusím zabývat. Ale to nejdřív budu šílená. Dvojí vliv na mojí psychiku, vlastně trojí. To je nemožné. Neučili mě to. Nikdy jsem s tím nepracovala. Ale vzdát to teď a tady? Když jsem konečně našla někoho, kdo mi dal alespoň nějakou šanci. Šanci vyhrát, tenhle prohraný boj. Co bych získala, kdybych se tady zastavila? Nic. Zase bych byla na tom samém bodě jako předtím. No aspoň, když to nevyjde, tak umřu s šíleným úsměvem na rtech. A za to mi to stojí. Kdo z nás shinobi zemřel šťastný?


Konec přijde... I.

12. března 2009 v 17:28 | Dyrim (bm)
"Naruto!"
"Sakura…"
"Naruto nemluv a buď v klidu. Ale hlavně neusínej. Nezavírej oči Naruto! Vstávej! To bude dobrý!"
"Nebude… Znám svoje tělo lépe než kdokoli jiný."
"Ale nejsi medik. Tak nemluv. Tohle přežiješ to ti slibuju."
"Neslibuj nic co nemůžeš splnit. Mohla by jsi se poučit. Taky jsem slíbil, že přivedu Sasukeho zpět a teď? Umírám…"
"Neumíráš Naruto! Sakra slyšíš mě, ty neumřeš!"
"Sbohem Sakuro a vyřiď Konohamarovi, že jednou z něj bude velký Hokage…"
"Né! Naruto, sakra Naruto. Otevři oči, ještě není konec! Ještě není konec…"
"Sakuro měli bychom…"
"Nech mě napokoji Shiko!"
"Sakuro pořád tu jsou nepřátelé, pokud chceš Narutovu smrt pomstít, tak si vybij vztek na nich."
"Ale to mi ho nevrátí. Copak to nechápeš. On je mrtvý!"
"Já vím Sakuro. Ale když tu takhle zůstaneš, tak zabijí i tebe. Pokud chceš splnit co jsi slíbila spolu s ním, tak musíš přežít! Chápeš to?!"
"Slib, přežít, nepřátelé…Sasuke."
"Ano Sasuke. Toho chceš přivést zpátky."
"Tobi…"
"Ano, Tobi ho zabil."
"Pomstít jeho smrt. Nezemřít."
"Správně Sakuro, konečně ti to začíná docházet."
"Shikamaru-sama prolomili naše pozice na levém křídle a na pravém je situace k neudržení!"
"Fajn nemáme jinou možnost než ústup. Rozhlas to. Setkáme se za druhou obranou zdí u Údolí."
"Hai."
"Sakuro slyšela jsi to. Musíme pryč nebo nás zabijí."
"Ano slyšela jsem… Pomoz mi s ním. Nemůžeme ho tady nechat. Zaslouží si pořádný pohřeb."
"To máš pravdu, ale hlavně rychle."

Les ve, kterém doteď zněly zvuky odrážející se ocele se najednou utišil. I míhaní stínů mezi stromy ustalo. Jen na jednom z mnoha palouků se shromáždila osmičlenná skupina. Všichni v černých pláštích s rudými mraky. Akastuki a Taka. Sedm z nich se otočilo na postavu v oranžové masce. Tobi vytáhl z každého rukávu jeden svitek a potěžkal je v ruce. Jeden podal Sasukemu a druhý Peinovi. Potom kývl hlavou a všichni zmizeli v obláčcích prachu a mlhy. Tobi ještě chvilku stál na mýtině zahleděný nahoru na hvězdy. V měsíční záři se mu na krku zaleskly potůčky krve. Těsně pod okrajem masky se mu táhla dlouhá řezná rána. Vzpomínka na Šestého Hokageho.

***


Co se to tam stalo. Nechápu to. Jak? V jednu chvíli ještě bojoval potom už ležel na zemi. Stihla jsem jen zahlédnout tu tobiho masku. Jak ho proboha mohl zabít. Naruta. Šestého Hokageho. Vůdce Skryté Listové Vesnice. Jednoho z pěti velkých Kage. Posledního poustevníka. Devítiocasého jinchuurikiho… Mého nejlepšího přítele. Co teď budu dělat? Ve vesnici. Jistě po tom hrozné peinovu útoku je každá ruka dobrá. Ale v tomhle stavu jim vůbec nebudu užitečná. Novým Hokage se stanem skoro se stoprocentní pravděpodobností Shikamaru. Tedy dokud se situace neuklidní natolik, aby to mohl předat, protože ho to bude nudit. Shika ví jak mi je, takže se mi bude snažit dávat práci, abych zapomněla, jenže to nepomůže a ještě navíc to po mě bude muset někdo opravovat. V tomhle stavu nejsem schopná nic dělat. Vlastně jsem. Jsem schopná se pomstít. Tedy ne zcela. Ale jednou budu. Nechám se inspirovat. Sasukemu se to nakonec taky podařilo. Odejít a trénovat. Ale kdo mě bude trénovat? Kdo mě to naučí? Kdyby tu byla moje sensei. Ale už není. Zabil jí Pein. Ale kdo jiný? Kdo má tu moc a předpoklady? nebo se mám učit sama? No každopádně odejdu. Po Narutově pohřbu. To mě v Konoze uvidí na dlouhou dobu naposledy. Neříká se snad: "Každá se sakura jednou opadá."

Najednou se Sakura zastavila. Stejně tak i zbytek skupiny. Konoha, teď prozatímně sídlila jinde. Vytesaná do skály v minulosti. Soustava jeskyň, které měli sloužit v dobách největšího nebezpečí, jako kryt. No a ta situace nastala. Všichni udělali smluvené heslo a vstoupili do podzemních prostor. Procházeli hlavní chodbou na jejímž konci byla jakási více stupňová terasa sloužící jako radnice. Všichni, kteří je cestou potkali a spatřili mrtvé tělo jen nevěřícně hleděli. Mrtvý Hokage. V tak krátké době dva za sebou. Před radnicí průvod zastavil a Sakura s Shikamarem položili Narutovo bezvládné tělo na nosítka. Těch se ujala Sakura a Shizune. Společnými silami je zvedly a zmizely v jednou z průchodů. Shikamaru se obrátil k lidem shromážděným před radnicí a začal mluvit.

"Dnes nás potkala další velká ztráta. Zemřel náš Hokage. Zemřel v souboji s ninjou, který byl silnější a bojoval fér. Přesně, tak si Naruto přál zemřít. Jeho poslední slova patřila Sakuře a Konohamarovi. Pokud je chce Konohamaru znát, tak ať se zeptá Sakury, až se vrátí. Umíral s úsměvem na rtech a láskou v srdci. snad by bylo správné připomenout, že tento Hokage nikdy neztratil víru v lepší zítřek. Nikdy nic nevzdával. To byla jeho cesta ninji. Hokage byl velký muž s ještě větším srdcem. A předal nám dál do života jednu velice důležitou věc. Vždy je tu ještě naděje. Protože naděje umírá poslední."

***


Travnatá louka. Vane mírný vítr. Uprostřed stojí kamenná žába, vlastně ropucha. Věčná vzpomínka na Hokageho. Před ním, pak mahagonová rakev potažená bílím plátnem. Okolo ní stojí všichni v černém. Nejblíže jsou přátelé, protože rodinu neměl. Dál jsou známí a potom i obyčejní lidé, které tenhle neobyčejný kluk ovlivnil. Kjuubiho chlapec. Pláčou všichni bez výjimky. I Gaara. Nejlepší přítel Naruta. První k hrobu přistupuje Sakura s bílou k květinou a celá se třese. Stále se ještě nevzpamatovala z jeho smrti. Po ní přicházejí další. Ale to už není důležité. Když položí svou květinu, tak se otočí. A jde vpřed. Neotáčí se a jde dál. Ví, že kdyby se otočila, ta už to nedokáže. Nedokáže odejít.

Sbohem a zapomeňte na mě. Sakura už není. Neexistuje. Sakura zemřela toho dne, kdy zemřel Naruto Uzumaki. Teď už žije jenom stín. Ale stín čeho? Stín smrti. Protože to bude to jediné co přinese. Nevím komu, ale vím, že to bude smrt. Šelest křídel. Tisíce perutí. Černý vítr a v srdci prázdno. Padlý anděl, který nevěří.

 


Povídky

12. března 2009 v 17:16 | Dyrim (bm)
[oOo] - Jednorázovky
[oOo] - Série




Konec přijde...

12. března 2009 v 17:15 | Dyrim (bm)


Vánoce nebo konec světa?

12. března 2009 v 17:14 | Dyrim (bm)
momentík

Vzpomínky na Kyru

12. března 2009 v 17:14 | Dyrim (bm)
Chvilku strpení

Série

12. března 2009 v 17:13 | Dyrim (bm)
[oOo] - Konec přijde...
[oOo] - Vánoce nebo konec světa?
[oOo] - Vzpomínky na Kyru


Jednorázovky

12. března 2009 v 17:13 | Dyrim (bm)
chvilku strpení

Naruto Postavy

12. března 2009 v 17:08 | Dyrim (bm)

[oOo] - Haruno Sakura

Kam dál